Difficultates - Odjezd...

V sobotu si Hermiona zabalila všechny věci. Předtím si udělala krásný den s rodiči, protože neděli chtěla strávit na Grimmauldově náměstí.
Jakmile se po ránu objevila v domě, přivítal jí Sirius.
„A Harry?“ zeptala se ho.
„Ještě spí… Chceš čaj?“ nabídl jí. Hermiona přikývla.
Posadila se ke stolu a dívala se na Siriuse, jak připravuje čaj.
„Rodičovský život ti svědčí…“ usmála se na něj.
„Kdepak… Harry už není žádné dítě, nepotřebuje vychovávat. Ostatně ani ty ne…“
„Někdy si myslím, že jsem ještě malá a nedospělá…“ odpověděla zamračeně.
„Copak?“ zajímal se Sirius, jakmile se usadil naproti ní.
„Myslíš, že utíkám?“ zeptala se ho.
„Dostala jsi příležitost a musíš jí využít…“
„Ano, ale ne v téhle době. V téhle době se nehledí na vlastní kariéru. Teď se má držet při sobě. A já v tom nejhorším nechávám všechny, které mám ráda! A přesto mi ten odjez přijde jako vysvobození….“
Sirius se na ní zkoumavě zadíval.
„Přijde mi, že to před čím eventuelně utíkáš není bojiště…“

„Dobré ráno Siriusi…“ pozdravil Harry stojící mezi dveřmi.
„Ahoj Harry!“ pozdravila ho Hermiona.
„Ahoj…“ odpověděl jí chladně.
„Chceš čaj?“ zeptal se ho Sirius.
„Ne díky. Kdy je porada?“
„Dnes odpoledne…“
„Fajn…“ ozvalo se už za dveřmi.

„Dej mu čas…“ poradil Sirius Hermioně.
„Jenže toho už právě moc nemám! Po té poradě odjedu…“ rozhodla se.
Postupně se začali všichni scházek. Moody, Tonksová, Remus Lupin, profesorka McGonagalová a dokonce i někteří spolužáci, kteří se o Fénixově řádu po škole dozvěděli.
Jako poslední se objevil Snape.
Hermiona vůbec nepočítala s tím, že přijde a zřejmě ani on nečekal, že tu potká ji.

„Hermiono!“ křikl na ni Harry. Snape právě zacházel do kuchyně, něco ho ale donutilo zastavit se.
„Nechci, abychom se hádali, když odjíždíš!“
„Harry… Tak jsem se bála, že se budeš dál zlobit…“
Dál už Snape neposlouchal.
Takže odjíždí… honilo se mu hlavou, aniž by si to přiznal, docela ho to zasáhlo.

Celou dobu u porady seděla jako zařezaná a bedlivě poslouchala. Ani Severus se nemohl koncentrovat.
Hermiona se zvedla.
„Je čas?“ zeptal se Harry. Přikývla.
„Doprovodíme tě…“ řekl jí Ron.
„Díky. Jen si skočím pro věci nahoru. Za chvíli přijdu…“
Kluci přikývli a znovu se zaposlouchali do hovoru mezi Siriusem a Remusem.
„Omluvte mě…“ zabručel téměř neslyšně Snape. Nikdo ho ovšem neposlouchal, tudíž nikdo ani nepostřehl, že zmizel.

Hermiona si dávala zbytek věcí do tašky. Když se za ní prudce otevřeli dveře a do místnosti vtrhl Snape.
„Tak tohle je ten Váš boj se strachem!“ Hermiona leknutím skoro nadskočila.
„Co tady děláte?“ zeptala se ho místo toho ještě rozrušeně.
Už nebyla studentka a on nebyl profesor,což jí dávalo výhodu.
„Myslel jsem, že v sobě máte více nebelvírského ducha!“ pokračoval, aniž by jí odpověděl.
„Nic nechápete!“ odsekla a dál pokračovala v balení svých věcí.
„Naopak! Tohle je velmi prostý tah! Říká se mu útěk a provází ho zbabělost a vina!“
Hermiona to už nevydržela, prudce se otočila.
„Co si sakra myslíte! Chováte se, jako byste mě znal! A přitom nevíte vůbec nic. Vy mě neznáte!“ vyjela na něj.
Snape se zhluboka nadechl, aby se uklidnil.
„Mýlíte se. Znám Vás a to moc dobře!“
„Nevíte o mě vůbec nic! A hlavně nedělejte jako, že Vás zajímá, jestli utíkám, nebo ne! Je Vám to jedno! Tak běžte hrát tu svou hru někam jinam!“ křičela na něj a prudce do něj praštila, snad aby ho vystrčila ze svého pokoje, Aby si nechal ty řeči, aby vypadl, protože tohle všechno je jenom jeho vina a jí dohánělo k šílenství, jak to nevidí.
Chytil jí pevně za ruce.
„Co si myslíte, že děláte!“ okřikl jí Snape.
„To co mi v tuhle chvíli nejvíc pomůže!“ odpověděla mu zlostně.
Nemohl si pomoct, ale když jí viděl takhle rozlícenou dostal neodolatelnou chuť jí políbit. A on byl muž činu. Bral si, to co chtěl. A teď chtěl ji. Přitiskl své rty na její a uvolnil jí ruce. Po tom, co z ní opadl šok, začala jeho polibek opětovat, ale za chvíli se od něj odtáhla.
„Co si myslíte, že děláte!“ zopakovala jeho slova.
„To co mi v tuhle chvíli nejvíc pomůže…“ udělal totéž co ona.
Hermiona věděla, že po ničem jiném poslední dny netoužila. Právě teď to věděla tak jasně, ale nebyla loutka. Nikdo si s ní nebude hrát.
„Tak to se mýlíte! Jste pouze špatným úsudkem, jak jste mě sám přesvědčil!“ vmetla mu do tváře.
Potom si stoupla ke dveřím.
„Odejděte!“ řekla suše.
Severus si odkašlal a potom opustil místnost.
Hermiona za ním zabouchla. Přiložila si pár prstů na rty a snažila se, aby znovu pocítila jeho horké rty, ale právě si podepsala ortel.
Tohle jí muž jeho charakteru nikdy neodpustí. Takové odmítnutí a ponížení….

Sešla ze schodů. Harry a Ron už na ni čekali.
„Chtějí se s tebou ještě rozloučit…“ mrkl na ni Ron a poslal ji do kuchyně.
Každý pro ní měl připravené vroucné objetí a slova na rozloučenou.
Snape už v domě zřejmě nebyl.
Takže to doopravdy bylo rozloučení… pomyslela si hořce.


Přišel čas a Hermiona se musela rozloučit i s Harrym a Ronem.
Ani jeden nevěděl, co říct. Nikdy se neloučili na moc dlouho, neuměli to.
„Brzy přijedu. Do té doby piště. Každou maličkost, jasné…“
Kluci kývli na souhlas. Potom je oba objala a raději poslala domů, protože by delší loučení prý nevydržela.

Dívala se, jak Harry a Ron odcházejí do tmavé uličky, aby se mohli nepozorovaně přemístit. Stála uprostřed haly, kolem sebe měla své věci. Lidé procházeli sem a tam a Hermiona se přemlouvala, aby udělala první krok. První krok směrem do neznáma.
Co bude dělat teď… Vždyť nemá kam jít… Podívala se na tabuli, na které se právě objevilo jméno Sydney.
Hořce se usmála. Lhala i vlastním rodičům. Využila školy někde v Austrálii, jen aby mohla utéct. Bylo to jiné, než když jela poprvé do Bradavic, bylo to vlastně úplně odlišné a tamta cesta se zdála být tak stará… Tolik času uběhlo od doby, kdy poprvé viděla Harryho a Rona a vůbec všechny.
Oni tu zůstávají… Oni bojují… Ne! Nemohla dál takhle přemýšlet.

Po několika hodinách cesty se znovu objevila v prostorné hale. Tady, ale nebylo nic, co znala. Byla stovky kilometrů vzdálená od domova. Byla ve Francii.
Připadala si jako blázen, přišlo jí, že to za to nestojí, ale teď už nešlo couvnout. Vlastně ani nevěděla, jestli by to zvládla.